Sousedka
V panelovém domě bydlí mnoho nájemníků. Někteří jsou příjemní, jiní méně. Pod námi bydlela paní, která spadala do úplně jiné kategorie. Navíc byla velmi emancipovaná a cílevědová státní úřednice. Jako mladé ucho jsem dostal pod stromek několik dárků. Mezi nimi byla i taková blbost-antihltací míček. Má to fungovat tak, že se vloží spolu s ostatním žrádlem do misky. Má zabránit hltání. Čumákem ho vyhazuji, byť je kluzský. Je z porcelánu. Problém naší milé paní sousedky byl v tom, že si s ním rád poté hraji. Vyhazuji ho, kutálím. Na lině je to asi trošičku slyšet. Většinou nevydržela moc dlouho a za chvíli bouchala na topení. Asi nějakým kovem, bylo to docela slyšet. Začínám štěkat, jestli to také slyší-slyšeli. Jednou toho už na ní bylo asi dost a tak vytrvale dráždí svojí ručkou náš zvonek. Jen co on otevřel dveře protáhl jsem se ven s míčkem v tlamě. Měla na sobě bílou halenku a dlouhou pletenou sukni šedivé barvy. Spouští litanie, co že se to u nás zase děje. Vnikám jí pod sukni. Oni jen viděli obrys mého čumáku pod sousedčinou sukní. On nevěděl, zda se smát, nebo zasáhnout. Do akce se mu moc nechtělo. Nakonec to vyřešila překvapená sousedka sama. Uvědomila si absurdnost situace, něco zamumlala, na podpadku se otočila a hrdě odešla pryč. Poté za ní bouchly dveře jejího bytu.