OPRÁŠENÝ FLYBALLOVÝ POSTROJ
Jeho vůz se mnou stojí v dostatečné vzdálenosti od flybalové dráhy. Společnost mi dělají husy, poník, kůň,kozy , slepice,kočky a další hospodářská zvířata. Asi nějaká minizoo, nebo co. Slyším z auta jen spokojené řvaní běhajicích psů a jejich majitelů a jeho. Stojí tam jak debil, má na zadku červenej kbelík a volá na cizí psy. V tu chvíli bych mu nejraději zavolal rychlou, jestli je všechno v pohodě, Řvu jak tur v autě také, jsme přece jedna rodina. Je mi tu smutno. Po celkem dlouhé době ho konečně trklo, že jeho šampion je stále v autě. Otevírá páté dveře, nasazuje postroj, připíná vodítko a ...., je vlečen bahnem k dráze. Běhám sám, ale to vúbec nevadí. Nadržený na dráhu jsem stále stejně. Start prožívám tak, že nevnímám nic a mám před sebou jen jeden velikánský tenisák. Běžím.Letím přes překážky jako laňka, blížím se k boxu. Po kdysy elegantní otočce sbírám míček tlamou, která je pevnější než past na medvěda a peláším za ním zpět do cíle. Nemusel by akorát mávat tím debilním uzlem, nejsem dement.Dávám dráhu čtyřikrát, stačí. I muži mají své dny, musím pít. Velký plastový maltovník je do půli plný vody. Piju, zkouším si do něj lehnout, po dvou marných pokusech jsem tam. Hrozně jsem se spotil, nemám to rád. Ta voda je ale nějaká studená, vstávám. Bohužel podvědomí je hrozné, čvachtajicí voda popustila mé svěrače a já jim popouštím uzdu své fantazie. Zaslechl jsem odněkud si taková hesla, jako :" Kdo to má pít?, prase ...., odcházím se vztyčenou hlavou a dělám, že se mne to vůbec netýká a nechápu, o čem byla řeč.