Já stopař
Zapíchnutý praporek v zemi, to mám rád. Téměř vždy z toho kápne nělaké to žrádlo. Jen mi to bohužel splývá dohromady. Flyboll a stopování. On vždy na konci stopovačky vlaje jako praporek, ke kterému mojí maličkost pracně dotáhne. Byla doba, kdy má šikovná sestřička Bee sežrala stopku. Neunášeli její věčné ohlašování příjezdů a odjezdů automobilů, oznamování průjezdu dětí na kolech a sousedovu čtyřkolku. Uvázali jí v domění, že mají vyhráno. Za pět minut již hlásila průjezd dalšího cyklisty. Mne osobně vytáčejí dva Bišoni, kteří pravidelně korzují po okolí.
Zpět ale ke stopám. Nasaji pachový čtverec a letím. Zcela ignoruji našláplou stopu. Je to pod mou úroveň, nevidím v tom nic hlubšího. Nejsem přeci žádná cvičená opice, nýbrž samostatně myslící tvor. Posledně byl nějakej namíchnutej, táhnul jsem asi více, než bylo zdrávo. Vrátili jsme se zpět k začátkúm stopování, k pachovým čtvercům. Zapíchl čtyři klacky na louce a vvšlapal čtverec a vysypal ho od středu granulemi. To je o.k. Deptá mne jen to, že nikde není žádný praporek. Snídaně v trávě mi vyhovuje.Omotal jsem stopovačkou všechny čtyři klacky a je po čtverci. Celkem si naběhl, když čtverec s krátkou stopou našlápl na prázdném pozemku v blízkosti našeho domu. Mám totiž příšernýho pamatováka. Při ranním venčení, kdy je vše honem, honem jsem se chopil svojí šance. Zvedám ocas a prchám v ústrety pachovému čtverci a dávám si sám včerejší krátkou stopu. Nemůže hulákat, protože je ráno. Nemůže za mnou, protože prší a má na nohou "krosky". Z dálky ho kontroluji z vysoké trávy, v jakém stupni zoufalosti se právě nachází. Po dvaceti minutách se mi ho zželelo a laciným trikem "fingovaný útěk" se nechávám odchytit.
Další ráno se mi houpe na krku degradujicí vodítko. Díky němu se moje ego zmenšilo na polovinu. Snad brzo prozře a nebude mu to trvat doufám dlouho.