Doubice a Kytlice 2017
Je úterý večer. Z bedny jsou vyndány vodítka, balí se batoh. To zas bude něco. Nedochází mu pravděpodobně, že se ze mne stál pán v letech, zvyklí na trojboj žrádlo, satén, žrádlo. Svojí nechuť k cestování demontruji v patře fekálním způsobem a jako umělec se mazlí se svým dílkem, i já jsem nad míru spokojen .Za chvíli on detekuje umělecké dílo a za pomoci chemických! prostředků ho ničí.Ségra, to je jiná kapitola.Ta je svolná ke všemu a když ještě někdo vytáhne létajicí talíř, tak je úplně jasná. Já mám míčky stále rád, avšak svůj pohyb již pečlivě střežím a dávkuji.
Středa ráno. Vyrážíme autem, jí vyhazujeme v Teplicích a míříme směr Doubice. Malebná vesnička na úpatí Česko-saského švýcarska a Lužických hor.Těžký batoh spočinul na rameni, vodítka kolem pasu a vyráží se velký 32km okruh.Z auta jsme však tak naklepáni, že to prostě musí ven. Naštěstí obhlížíme venkovní muzeum soch a tam je prostoru víc než dost. Po obhlídce soch procházíme vesničkou, když nás předhání penzionovaná nordicwalkinčka. V ruce se jí houpe síťovka, na nohou o dvě čísla větší gumáky a odpichuje se švédskými holemi. Asi místní krajová specialita. Na konci vesnice míjíme poslední stavení s nízkým plůtkem , kde se krčí dva černí!!, na pohled nesympatičtí týpci. Jeden naondulovanej kokr a dlouhovlasej retrivr. Vlasáč z ničeho nic přeskakuje plůtek a v mžiku třímám v tlamě kus jeho outfitu. Urychleně odcházíme. Les plný pachů. Každý máme jiný názor na směr dalšího postupu.Je z toho trošku na nervy. Příroda nádherná, houby rostou skoro závodně, skalní masívy po obou stranách, říčka Křinice a ve středu se táhne asfaltová silnice.Zde děláme jednu z mnoha zastávek, cachtáme se v říčce, probíhá kávička, vstřebáváme příjemnou lesní scenérii. Tuto pohodu kazí akorát všudypřítomní cyklisté projíždějicí směr Německo a auto patřící CHKO. Na korbě auta na nás hrozí nějaké velké německé hovado./ poznámka autora-německý ovčák/. Procházíme Kyjovským údolím a dostáváme se do kopcovitějších oblastí. Zvláště nepříjemné se jeví výstupy po skalních žebřících.Jsme taháni jako koťata otcem za límec.Dochází nám voda, je hrozné vedro.Blížíme se k říčce, která se zdála býti čistá. Bivakujeme pod skalním převisem. Jako krmě se mi zdá obzvlášť dobrá volba podávat teplé párečky v lámankovém chlebu a jako zákusek kuřecí řízek s granulemi. Chtěl si udělat z té vody od párků ještě čaj, ale jak to voní uzeninou, je to má doména. Uléháme kolem půl deváté. Upřímně mám trochu smíchané pocity s nastávajicím šerem a širokou škálou zvuků, která se line z lesa.
Čtvrtek 0:52 .Ležíme jako sardinky v plechovce pod převisem ve složení z leva já, prostředek on, pravo sestra, potom převis. Vychytrale leží ve prostřed, aby měl tepelné izolanty z obou stran.Z ničeho nic, hroznej rámus. Divoká zvěř, blízko, musíme tam. Je odtažen k na kraj převisu, kde se zaklínil u staré soušky, která kupudivu vydržela tlak dvou perspektivních, impulsivních, nikoli bojácných psů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zase je našťouchlej, balíme se a vyrážíme na noční! výpravu/ dělá si srandu?/. Na hlavě má čelovku. Chvilku bloudíme, máčíme se v bažince, poté získáváme směr a k autu dorážíme kolem páté. Přejíždíme jen mimo vesnici a bivakujeme podruhé, tentokrát v automobilu. Ani ne po hodině nás oslnila světla jako z Akt X.Couval k nám prázdný návěs. Za naším autem byla hromada kulatin k naložení. Dáváme tedy vale Doubicím a mířeme do Kytlic. Kytlice máme prosycené houbami, packy bolej...Ten den dáváme již 15 km, balíme a razíme zpět. Dva dny se léčíme z tohodle podařenýho výletu. On z té vody v říčce chytil virozu, takže řve na záchodě jako tarzan.......