Běžkování
První sníh. Balí běžky, háže nás do auta a vyrážíme. Je dosst pokročilá odpolední doba, na horách je vánice. Končíme v Dubí u silnice, kousek od obory. Parkuje tu nějaké terénní auta s německou značkou. V něm sedí nějaká slečna zvláštního vzezření a postarší pán. Postaráme se záhy o to, aby ustali ve svých aktivitách. Vyndavá běžky, nás z auta. Při nazouvání lyžínečekaně měním směr. Odbíhám na malou. Leží. V autě si ho fotí. Když se konečně vyhrabal na nohy, vyrážíme. Brzdí ho až závora, která brání vjezdu na lesní cestu. Bolestivě se tam kroutí jako hroznýš. Ze zaparkovaného auta je slyšet burácivý smích. Jsme za závorou. Jelikož je sněhu málo a na cestě leží drobné makadamové kamínky, jeho jízda musí působit velmi komicky. Je stále na zemi. Nějakým způsobem jsme ho odtáhli k lesu. Stoupáme do kopce. Ségra běží jako o závod, musí být vždy první. Což je výhoda do kopce, ne už z kopce. Já to nemám zapotřebí, takže tempo sabotuji. V praxi to funguje tak, že z kopce běží ségra, za ní řvoucí on, aby brzdila a nakonec moje brzdící maličkost jako poslední. Po deseti metrech leží. Evidentně je takovýmto stylem jízdy znechucen, vracíme se zpět k vozu. Přesouváme se na rovinatý terén-louky=zvěř. Plašíme takové větší stádečko. Ze ségrou bychom se proběhli, je však jiného názoru. Stádo viděl první, takže náš tah ustál. Na zpáteční cestě k automobilu ještě dostáváme vynadáno od hajného, že když jsou na čekané, tak jim plašíme zvěř. Po tomto dobrodružství již zřejmně netoužil po jiném, háže nás do auta, kvapně odjíždíme domů.