Laktační psychoza
Nastalo období, kdy nic není takové, jak má být. Stačí jen hloupě štěknout a ta naše pipka mě málem sežere. Hrabu si takhle klidněv hlíně u stromků a narazim na blbou plastovou lahev. Kradmým pohleddem pozoruji, že mne začíná Bee pást. Jsem nějaká šlapka, nebo co? To ale netuším, že ve své tlamě držím její plastové miminko. Rozvážným krokem odcházím, když do mne zničeho nic narazí torpédo. Málem mi vyrazila dech, natvrdo mne kouše do pysků. Nechávám tam pitomou plastovou lahev, šokovaně si odcházím lehnout do ústraní k plotu. Jsem uražen.Na volání od něj nereaguji, na rachotí
cí misku s jídlem také ne!!!. Musí si pro mne laskavě dojít, podrbat na prdelce, trošku pošmajchlovat. Tím obměkčí mou maličkost a já dobrovolně riskuji přítomnost malé-velké saně. I tak byla mému egu zasažena kritická rána, z které se budu ještě dlouho vzpamatovávat. Další příklad-Dostali jsme dvě plastové pískací činky. Bohužel další potencionální štěňátka.Beru činku A,ona dostává B. Ne, miminka musí být pohromadě, jsem zase málem sežrán. Naštěstí toto období netrvalo příliš, neb bych vypadaljako solidní labradoří důchodce, který je srstí pokryt velmi sporadicky. Mentálně bych byl zralý leda na expres Alzheimer, který frčí do království demence